Spisovatelé ze základní školy

Naši žáci se ve spolupráci s místní knihovnou zapojili do projektu zaměřeného na „posílení významu formování regionální identity a rozvoj vnímání knihoven jako komunitních center a místa mezigeneračního setkávání“. Jde o projekt, který vymyslela Městská knihovna v Břeclavi společně s Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Projekt s názvem „Jižní Morava čte“ také současně rozvíjí spolupráci mezi veřejnými knihovnami a školami a jeho podstatou je podpořit u dětí budování vztahu s místem, kde žijí.

                                                                                           Jana Zatloukalová, ředitelka školy

Duch jménem Smrt (Aneta Burešová)

Byla jednou jedna vesnička, která se jmenovala Švábenice. Ve vesničce byl hřbitov, který se ve dne zdál mírumilovný, ale v noci se měnil na strašidelný. Lidé ho nazývali strašidelný, protože o půlnoci se po hřbitově procházel duch. Hřbitov byl nejděsivější na Helloween. Ze hřbitova se ozývaly strašlivé zvuky. Děti se běžely schovat k rodičům do postele, tak se ducha bály.

Pověst o duchovi jménem Smrt vznikla v době, kdy byly Švábenice jako z pohádky. Ve Švábenicích žila jedna rodina, která měla tři děti – dva kluky a jednu holčičku. Všichni tři dováděli zkrátka jako malé děti. Jednoho krásného, horkého, letního dne našly děti na půdě starý obraz, na kterém byl namalovaný strašidelný duch jménem Smrt. Děti se ducha na obrazu lekly. Děti donesly obraz ukázat rodičům. Rodiče se obrazu lekli ještě více než děti, protože věděli, co se stane, pokud obraz opustí půdu. Na odnesení obrazu bylo už pozdě. Duch vystoupil z obrazu a zamířil na hřbitov.

Od té doby každý den přesně o půlnoci straší duch jménem Smrt na hřbitově. Straší tam už spoustu let a ještě nikomu se nepodařilo ho dostat zpátky do obrazu.

O tajemném muži (Aneta Cupáková)

Pověst vypráví o tajemném muži, který údajně pocházel ze Švábenic. O tajemném muži se toho moc neví. Vědci se domnívají, že se dožil 280 let. Každý úplněk se zjevil v černém plášti na samotném vrcholu hory Říp. Jako spiderman ukázal znak na dlani a poté se jeho ruka začala prodlužovat, až dosáhla na kříž kostela ve Švábenicích. Postavil se na kříž kostela a zakřičel na celou vesnici: „Bojte se, občané!“ Všichni lidé ve Švábenicích to uslyšeli a přijeli ke kostelu na kolech, aby zjistili, co se tam děje. Ale než tam dorazili, tajemný muž zmizel. Tak se to opakovalo každý úplněk v roce. Jednoho dne se však stalo něco nečekaného. Tajemný muž stál na kříži a volal na celou vesnici: „Bojte se, občané!“ Najednou tajemný muž spadl z kříže a proměnil se na prach. Lidé se radovali, že se konečně v klidu vyspí.

Možná si říkáte, jak si to všechno pamatuji. Vyčetla jsem to v kronice Švábenic a odehrálo se to v letech 1888 – 1902.

Tajemná paní u cukrárny (Veronika Cupáková)

Každý večer se u cukrárny dějí podivné věci. U cukrárny se zjeví tajemná paní s kosou. Tajemná paní se posadí na lavičku, zapálí si cigaretu, jí pendrek a pije colu. Jednou jsem šla večer do cukrárny, abych si koupila zmrzlinu. Najednou mě někdo chytil za ruku. Hrozně jsem se lekla a začala jsem křičet na celé Švábenice. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že mě za ruku drží ta tajemná paní. Pak se stalo něco nečekaného. Tajemná paní na mě promluvila ptačím hláskem a zeptala se mě, jestli jí nekoupím kinder vajíčko.  Kinder vajíčko jsem koupila, vyšla jsem z cukrárny a dala jsem ho tajemné paní. Paní měla na osobě oblečené staré, otrhané hadry a na nohou měla obuté značkové baleríny. Přesto, že jsem jí koupila kinder vajíčko, namířila na mě svou kosu. Hrozně jsem se bála. Nakonec mi tajemná paní dala milost a pustila mě domů.

Druhý den jsem se k cukrárně vydala znovu, protože mě zajímalo, jestli tam bude tajemná paní znovu sedět na lavičce.  Lavička však byla prázdná.  Tenhle příběh jsem sama zažila. Odehrál se v roce 1936 a mě je už skoro 100 let.

Poklad ve Švábenicích (Pavel Vévoda)

Ve Švábenicích, tam kde dnes stojí kostel, bývala tvrz pánů ze Švábenic. Majitel panství měl tři krásné dcery na vdávání. Protože byl přítelem krále, slíbil, že mu pomůže, kdyby válčil s nějakým jiným králem.

            Jednou opravdu musel odjet do války do cizích zemí. Než odcestoval, schoval cennosti, které měl na tvrzi, se svým věrným sluhou na tajné místo, aby o tom nikdo nevěděl. Tak vznikla pověst o ukrytém pokladu. Říká se, že jsou někde schované zlaté šperky, mince, poháry a jiné předměty. Přidali také meče, brnění, zbraně a knihy. Lidé mockrát pátrali v okolí kostela, fary i v Údolí lásky, ale nikde nic nenašli.

            Pověst vypráví, že se poklad objevuje jednou do měsíce – přesně o půlnoci. To se ve věži kostela objeví světlo a pak po zdi hřbitova obchází bílá postava. Prý to je duch majitele panství. Poklad má ale těch strážců víc: duchové bývalých vévodů a kněží.

            Kdyby se někdo zlý pokusil poklad vykopat, tak na něho uvrhnou kletbu. Dědeček mi vyprávěl, že takovému ničemovi duchové řeknou, že buď bude pomáhat deset let starým lidem, nebo oslepne. A to si každý rozmyslí!

            Poklad se prý od roku zakopání s postupujícími lety propadá a za nějakých sto let ho už nikdo nenajde. My ale s dědečkem doufáme, že ten poklad najde dřív někdo hodný, a že pomůže lidem, kteří to nejvíc potřebují. Třeba se nám to přání splní.

Jana Svárovská, učitelka ZŠ